Vítejte na stránkách kočičky Áji - volání divočiny

Vítejte na stránkách kočičky Áji - příběhy z kočičí pavlače

Úvodní stránka

Kočičí pavlač

48 - Ztracen ve vistárii
47 - Bráchova identita odhalena
46 - Němí svědci zločinu
45 - Ty pudeš!!!
44 - Jsem snad blázen?
43 - Jak jsem se zabydloval
42 - Invaze Marťana
41 - Co je u nás nového
40 - Nové zvíře
39 - Jak se budí dvounožci
38 - Ztracený buřt
37 - Budu loupežníkem
36 - Růžová příšera
35 - Fanfán záhadolog
34 - Sváťova koupelnová dobrodružství
33 - Jak jsem se zabydlel
32 - Autodráha
31 - Fanfánovo stanovisko
30 - Poděs Sváťa
29 - Sváťa a magická osmička
28 - Proč pořád já?
27 - Sherlock Holmes
26 - Další dírky!
25 - Volání divočiny
24 - Děravý kožíšek
23 - Ježek v kleci
22 - Orienťák byl!
21 - Orientační běh
20 - Něco tam je!
19 - Domeček plný cihliček
18 - Satisfakce
17 - Jak Fanfán machroval
16 - Ája kutilka
15 - Naše zvyky a rituály
14 - Zimní rozjímání
13 - Sýkorky
12 - Zrada přišla
11 - Čuju zradu
10 - Myš ve špajzu
9 - Léto a adrenalin
8 - Z Braníku do Berouna
7 - O stravování
6 - Kočka habešská
5 - Carmína v Berouně
4 - Smutné povídání
3 - Žužla
2 - Jak to bylo dál - Matýsek
1 - jak to začalo

Vypráví Fanfán Blue (20. 5.2008)
Volání divočiny

Zjistil jsem, že mi v žilách koluje krev dobrodruha a cestovatele. Představte si, páníček se ustrnul nad mým žalostným louděním u dveří a několikrát mě zase vzal s sebou na noční venčení s Bobíkem. A to jsem koukal! Na louce vyrostla vysokánská tráva, ve které se věnuji číhání ze zálohy, všude se to hemží hmyzákama a ty vůně! A představte si, seznámil jsem se s několika kočičkama ze sousedství. Myslel jsem, že je na světě jen Ája, Carminka a matně si vzpomínám na maminku a její kočičí smečku v Praze. Ale že potkám před barákem hned dvě chlupatice, to mi teda nenapadlo. Jedna hned pádila dál, ale ta druhá, mourinka, se nechala i trošku očuchat a možná by se po čase i kamarádila. Ale jak má kocour na sobě kšíry a brzdí ho vodítko, to není ono. Bez těhle nesmyslů bych kočičáky jinak prohnal. Ovšem nejzajímavější objev byli tři obrovští ptáci, kteří si to trůnili uprostřed chodníku a vůbec mě nehodlali vzít na vědomí.

Zalehl jsem, začíhal a vyrazil. A zase to vodítko. Za chvíli to škublo a já zcepeněl. Ti tlustí ptáci se konečně rozpohybovali a odhoupali se o kousek dál do trávy. Moc se mi líbili. Už jsem byl poučen, že se jmenují kachny. Normálně bydlí u Berounky, která je od nás jen kousek, ale tihle tři opeřenci se drží v blízkosti jednoho okna, ze kterého jim padají rohlíky přímo do zobáku. Dobře si to zařídili. To se mají skoro jako já, mně taky padají kapsičky do tlamičky, ovšem na rohlíky já bych se vykašlal. Ale proti gustu ...

Zase tu bylo sobotní dopoledne, pro dvounožce ráno. Naši se konečně vykodrcali z pelechů a uráčili se dát nám snídani. Pak se panička jala pucovat záchůdky. A to je můj čas. Dost často ji totiž umňoukám, aby mě s sebou vzala ven vynést pytlík do popelnice. Tentokrát jsem vložil do očí obzvlášť srdceryvný výraz a hlásek naladil do žalostna. Povedlo se. Už jsem se nesl v náručí a nasával libé vůně přírody. Panička byla asi vyspaná do růžova, protože mi dovolila sestoupit na trávu, abych si dal po snídani trochu rákosí jako zákusek.

V tu chvíli jsem si vzpomněl na prožitá dobrodružství za brankou a prostě jsem neodolal. Volání divočiny zvítězilo. Rozběhl jsem se, podklouzl pod vrátky a už jsem byl na svobodě. Vztyčil jsem ocásek jak anténu, trošičku jsem ho naježil, abych vypadal důležitě a nebezpečně a vydal jsem se po chodníku na průzkum okolí. Za mnou to začalo vřít. Panička začala pobíhat po zahradě a zoufale shánět pánečka, který měl v kapse klíče od branky. Pak nastala děsná bžunda. Za mnou se objevil Bobík, který do mě občas šťouchnul čumákem, za ním indiánským krokem poskakoval dvounožec a jako zlatý hřeb náš průvod uzavírala panička, na sobě ještě apartní noční košilku (vytahané bavlněné triko), na hlavě noční drn, na nohách zahradní pantofle. Soused pilně pracující na zahrádce možná musel vyhledat lékařskou pomoc, vypadal totiž poněkud strnule a jako by mu oči nějak povystouply z důlků a čelist se zapomněla zavřít. Snad to rozchodil. Já jsem si to dobrodružství náramně užíval. Když už se páníček nebezpečně přiblížil, popoběhl jsem, on taky, panička rychleji opatrně zacupitala, aby jí z košilky něco nevyklouzlo a takhle by to šlo snad donekonečna, kdyby se na druhé straně silnice neobjevilo obrovské chlupaté psisko. Usoudil jsem, že je čas udělat ze sebe poslušného kocourka, takže když na mě tatínek zase zakřičel, poslušně jsem zastavil a nechal se lapit. Pak už jsem se jen nesl domů s hřejivým pocitem u srdíčka, jak jsem si tu divočinu hezky užil. Prý mám teď zaracha, ale já je zase umňoukám.