Vítejte na stránkách kočičky Áji - Jsem snad blázen?

Vítejte na stránkách kočičky Áji - příběhy z kočičí pavlače

Úvodní stránka

Kočičí pavlač

48 - Ztracen ve vistárii
47 - Bráchova identita odhalena
46 - Němí svědci zločinu
45 - Ty pudeš!!!
44 - Jsem snad blázen?
43 - Jak jsem se zabydloval
42 - Invaze Marťana
41 - Co je u nás nového
40 - Nové zvíře
39 - Jak se budí dvounožci
38 - Ztracený buřt
37 - Budu loupežníkem
36 - Růžová příšera
35 - Fanfán záhadolog
34 - Sváťova koupelnová dobrodružství
33 - Jak jsem se zabydlel
32 - Autodráha
31 - Fanfánovo stanovisko
30 - Poděs Sváťa
29 - Sváťa a magická osmička
28 - Proč pořád já?
27 - Sherlock Holmes
26 - Další dírky!
25 - Volání divočiny
24 - Děravý kožíšek
23 - Ježek v kleci
22 - Orienťák byl!
21 - Orientační běh
20 - Něco tam je!
19 - Domeček plný cihliček
18 - Satisfakce
17 - Jak Fanfán machroval
16 - Ája kutilka
15 - Naše zvyky a rituály
14 - Zimní rozjímání
13 - Sýkorky
12 - Zrada přišla
11 - Čuju zradu
10 - Myš ve špajzu
9 - Léto a adrenalin
8 - Z Braníku do Berouna
7 - O stravování
6 - Kočka habešská
5 - Carmína v Berouně
4 - Smutné povídání
3 - Žužla
2 - Jak to bylo dál - Matýsek
1 - jak to začalo

Vypráví dvounožkyně (18. 1.2010)
Jsem snad blázen?

Prolog
Byl začátek prosince a já, abych kulturně nezakrněla a neshnila, jsem se vypravila do Prahy do Rudolfína na koncert. Manžel prohlásil, že klidně shnije ať si to krásně užiju a jedu sama. Už jsem byla oblečená ve všech těch zimních nesmyslech a měla jsem namířeno na autobus. Manžel zatím něco šolichal na zahradě. Opatrně jsem otevřela venkovní dveře, aby ani chloupek neutekl a šla k brance. Najednou by se ve mě krve nedořezal. Vidím, jak mezerou pod brankou mizí proužkovaná prdelka a ocásek. Spustila jsem poplach. "Pomóc, utekl mi Čumajs!!!" Vrhla jsem se k brance, ale než jsem ji odemkla, po kocourkovi ani vidu, natož slechu. S pocitem zoufalství jsem se vrátila na zahradu vyhlásit pátrání po uprchlíkovi a vidina koncertu se začala ztrácet v mlze. Byla jsem přesvědčená, že mi žádná kočka nezdrhla, ale známe je. Jsou někdy děsně rychlé a šikovné. Poprosila jsem proto manžela, ať jde domů přepočítat počet kusů ve smečce. Za chvíli se vrátil a sdělil mi, že doma je plný počet kočičáků. No nebylo to všechno, co jsem si vyslechla. Domov jsem prostě opouštěla jako dokonalá blbka, která ani nepozná vlastní kočku.

Čas plynul a konečně nastal dlouho očekávaný den, ten Štědrý. Přípravy proběhly poměrně hladce, nepočítám-li střepy pro štěstí z rozbitého hrnečku, cukroví rozprasené po celé sedačce, plnotučnou hořčici rozcáklou po dlaždičkách poličkách a dózách v kuchyni, po tisící vyhrabaný květináč v chodbě a jiné prkotiny, které jsou více či méně běžnou součástí našeho života v milé společnosti chlupatých miláčků.
Řízky se salátem byly zkonzumovány, dárečky rozbaleny, vůně čerstvě uvařené kávy se linula místností a všichni jsme zasedli k televizi s očekáváním, jaká že bude ta letošní pohádka. I naši drobečci se už pomalu zklidnili, unaveni rejem v balicích papírech. Večer plynul a z nedostatku jiné činnosti si manžel vzpomněl, že by mohl poklidit rozcupované papíry a odnést je ven do popelnice.
Najednou slyším zběsilé volání: "Kačabo, pojď sem honem!!!" Se vším jsem praštila (s cukrovím a s kávou) a rychlým krokem kvačila do předsíně. Za dveřmi slyším bědujícího manžela: "Já jsem se snad zbláznil, to není možný... Pojď se honem podívat." Opatrně jsem otevřela venkovní dveře, a co nevidím. Před dveřmi stojí Čumísek a cpe se vehementně čumáčkem do dveří. Ale je to Čumísek... ? Vždyť ten přece leží v chodbě na botníku. I já měla najednou pocit, že u mě propukla neznává forma šílenství. Manžel mi vylíčil, jak vyšel ven, uviděl kocourka, nevěřil vlastním očím a musel se jít přesvědčit, že Čumísek je opravdu doma. Usoudili jsme, že neznámý kočičák musí být Čumákův brácha. Byl stejně velký, stejně proužkovaný, akorát možná víc chlupatý, vybavený do zimy. Nevypadal jako opuštěný kocourek, protože bříško měl pěkně vypapané, jako ten náš Otesánek. Dostat se domů přes pět koček snažících se prchnout na zahradu a jednoho kočičáka, který má namířeno opačným směrem nebylo jednoduché, ale nakonec se zadařilo.
Kocourka jsme ještě viděli později v noci, když syn odjížděl do Prahy. Kočičák se motal po chodníku a jakmile nás zmerčil začal se okamžitě zase kamarádit. A kde byste řekli že skončil? Samozřejmě nastoupil do auta a nehodlal vystoupit. Došlo na ruční vysazení. Pak jsem s těžkým srdcem utekla domů a říkala si, že snad kocourek má někde teplý pelíšek.

Epilog
Došlo i na omluvu. Musela jsem sice čekat až do Štědrého dne, ale dočkala jsem se. Neopomněla jsem samozřejmě připomenout choti tuto veselou historku s dvojitým Čumískem ze začátku měsíce a manžel prohlásil: "Beru zpět, ti se fakt od sebe nedají rozeznat." :o)))