Vítejte na stránkách kočičky Áji - Carmína a stravování

Vítejte na stránkách kočičky Áji - příběhy z kočičí pavlače

Úvodní stránka

Kočičí pavlač

48 - Ztracen ve vistárii
47 - Bráchova identita odhalena
46 - Němí svědci zločinu
45 - Ty pudeš!!!
44 - Jsem snad blázen?
43 - Jak jsem se zabydloval
42 - Invaze Marťana
41 - Co je u nás nového
40 - Nové zvíře
39 - Jak se budí dvounožci
38 - Ztracený buřt
37 - Budu loupežníkem
36 - Růžová příšera
35 - Fanfán záhadolog
34 - Sváťova koupelnová dobrodružství
33 - Jak jsem se zabydlel
32 - Autodráha
31 - Fanfánovo stanovisko
30 - Poděs Sváťa
29 - Sváťa a magická osmička
28 - Proč pořád já?
27 - Sherlock Holmes
26 - Další dírky!
25 - Volání divočiny
24 - Děravý kožíšek
23 - Ježek v kleci
22 - Orienťák byl!
21 - Orientační běh
20 - Něco tam je!
19 - Domeček plný cihliček
18 - Satisfakce
17 - Jak Fanfán machroval
16 - Ája kutilka
15 - Naše zvyky a rituály
14 - Zimní rozjímání
13 - Sýkorky
12 - Zrada přišla
11 - Čuju zradu
10 - Myš ve špajzu
9 - Léto a adrenalin
8 - Z Braníku do Berouna
7 - O stravování
6 - Kočka habešská
5 - Carmína v Berouně
4 - Smutné povídání
3 - Žužla
2 - Jak to bylo dál - Matýsek
1 - jak to začalo

Vypráví Carminka
O stravování

Když jsem byla přijeta do nového domova a stala se tak posilou týmu Berounský kočičáků, byla jsem ještě takové nevyzrálé ušaté kotísko. Teda zase tak maličká jsem nebyla, měla jsem už odkrouceno asi pět měsíců ze svého kotěcího života. On totiž nikdo přesně neví, kdy jsem se narodila, ale bylo to někdy v dubnu 2006. V té době bylo mojí hlavní starostí, abych neumřela hlady. Měla jsem pořád pocit, že mám jídla málo, případně že by mohl nastat nějaký malér a mistička se suchým papáním by najednou zmizela, prostě jsem se starala, abych snědla všechno, na co přijdu. Z minulého domova v depozitu u tety Kláry už se mnou přišla reference, že jsem děsný žrout, že dokonce vyháním od mističky i psa. No co co co? On měl mističku vždycky největší a jídlo v ní zase vonělo trošku jinak než to kočičí. Tak co si kousek neuloupit. Svoje zvyky jsem pochopitelně u tety nezapomněla, přijely se mnou. Jakmile jsem uviděla novou paničku otevírat konzervu, dostávala jsem záchvaty šílenství. Tenkým hláskem jsem zoufale mňoukala, až kvičela, a vehementně se dožadovala obsahu té pixlarety. Pravda je, že na mě nikdy nezapomněli, ale co kdyby. Musí se to pojistit.

Ostatní kočičáci mi z mističky neujídali, přísun potravy byl pravidelný, tak asi po půl roce jsem si řekla, že už s tím divadlem přestanu a hlasitého dožadování jsem zanechala. Jídla ovšem nikoliv. To mi chutná pořád. Aby to ale nebyla zase taková nuda a stereotyp, vymyslela jsem si jinou legraci, která už se stala takovým rodinným rituálkem. Když už jsou tři mističky plné jídla a Ája i Fanfár se nedočkavě ometají na lince a strkají čumáčky kam nemají, já čekám na zemi. Když se začne podávat, významně se na paničku (nebo páneška) podívám a mizím po anglicku. Ale hezky pomaloučku, trošku vrtím zadečkem, ohlížím se, abych neztratila kontakt. A pak začne přemlouvání: "Tak Carminko, pojď papat, snědí ti to." A já nic, jen se maličko připozastavím, natočím hlavičku, občas zavrkám a čekám. Pak následuje uchopení mého tělíčka do náručí, což mezi námi děsně nesnáším, a odnesení k mističce. Tam něco sezobnu a zase odejdu. To už ale není ono, to už mě nikdo nepřemlouvá, prostě na mě hodí bobek. Ale já stejně vím, že moje mistička bude schována a já o své nepřijdu a v klidu si pak všechno zbaštím. Abych ale nepřeháněla, tenhleten obřad neprovádím vždycky, někdy mám takovou chuť na dlabenec, že mističku vyluxuju na jeden zátah obřad neobřad. Ono by se to taky časem okoukalo.

Tak dobrou chuť.